Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


The Doors - Dveře mezi životem a smrtí
 

Autor: JAROSLAV ŠVELCH

 

Čtyřicet let pod vlivem The Doors

"Měl jsem pocit, že dělám něco zakázaného," píše Henry Rollins o svých prvních zkušenostech s deskami The Doors. Brány jsou otevřené a škvírou uvidíme to, co nemáme: sex, drogy, smrt & osvícení... Jak se asi musela cítit samotná posádka křišťálové lodi - členové nejmystičtější kapely šedesátých let? Díky novým, v češtině nevydaným knihám, můžeme nahlédnout do útrob rock'n'rollového mýtu.

Obrazek



The Doors vstoupili do doby dychtící po hudbě. Poválečná generace prahla po vzrušení, po otevření smyslů. Pop music (protože tehdy se i sami Doors považovali za pop) byla nejenom zábava, ale i způsob existence, možnost vyplnit si americký sen. Bubeník John Densmore ve své vynikající knize Riders On The Storm píše, jak se s kamarády projížděl po Redondo Beach a mlsně nakukoval do jazzových klubů. Nenapadlo ho, že by mohl hrát v rockové kapele. Jasně, všichni chtěli být skvělí muzikanti a měli v sobě hráčskou vášeň, ale jejich bloumání dostalo smysl až potom, co slyšeli Rolling Stones a viděli hrát Love: "Byli tak bizarní! Jejich zpěvák byl černoch a nosil růžový babičkovský brejle." Po "britské invazi" ve Státech bujel amatérský a rozjívený garážový rock. Byly tu netušené možnosti, neprozkoumaná teritoria a taky sex, peníze & osvícení. Původní plán Doors nebyl šířit "poezii" a "umění", ale vydělat milion babek. A lítat tryskáčem. Drogová prevence neexistovala, nikdo nestrašil závislostí a šílenstvím, brány vnímání vedly až do nebe. Nebo do pekla. Kytarista Robby Krieger přiznává, že po prvním tripu se z něj stal jiný člověk. Lepší. Prvotní repertoár The Doors si Jim Morrison vysnil na LSD.
Morrison nebyl žádný muzikant - hudbu bral jako médium pro svou básnickou vizi. A vize byla heslem těch dnů. Byly to dny kvasu. Hudba se nedala zastavit, kapely se navzájem trumfovaly, kdo pop posune dál; umělci vydávali i dvě desky ročně a koncertovali bez pauzy na nádech a výdech, na hranici šílenství a zhroucení.
Byly to i podivné dny warholovské dekadence a nekonečné noci v barech v L.A., spiklenecké jointy na pláži ve Venice Beach a sny, které se splnily i s úroky. A jistě, záhy po britské invazi přišla doba hippies a folku. "Nejsem žádnej hipísák!" tvrdil Jim, stejně jako: "Folk nesnáším!" Ale kdo si dneska vzpomene na všechny ty kalifornské bandy vzývající lásku a mír? Zlověstní Doors nikdy nezmizeli z éteru, připravili půdu punku i gotickému rocku. "Tohle je ten důvod, proč naše muzika přetrvala? Temnota?" rozčiluje se John Densmore, snaže si v hlavě smířit katolickou výchovu a temné bakchanálie, jimž sloužil. Doors mapovali "odvrácenou stranu duše" a zároveň toužili pokořit hitparády. V roce 1967 skutečně byli kapela číslo jedna. Tehdy to šlo, stejně jako o čtyřiadvacet let později s Nirvanou. Dveře byly otevřené. A za nimi?

JIM POPRVÉ: FALEŠNÝ SIROTEK

"Nikdy mě nenapadlo zpívat. Myslel jsem, že budu spisovatel, sociolog nebo dramatik. Na koncerty jsem nechodil," vyprávěl Morrison, "žil jsem na pláži v dobrovolné chudobě. Bylo krásné horké léto a já uslyšel písně. V mojí hlavě se odehrával koncert, s kapelou a publikem - velkým publikem. Stačilo si ho zapsat."
Morrison byl totiž především médium. Mohl být (a taky byl) herec, spisovatel, básník. Světem ale hýbala muzika a on se stal archetypem rockového frontmana - přestože Doors nikdy klasický rock nehráli.

TO TOXICKÉ LÉTO

Zbylí Doors byli hipsteři, kteří se potloukali po Los Angeles, zkoušeli transcendentální meditaci a vychutnávali si pocit, že se něco může stát. Varhaník Ray Manzarek se s Morrisonem spřátelil na filmové škole. Když Jim dostal bakaláře a Ray magistra, zdálo se, že už se neuvidí. V létě 1965, pár dní po Dnu nezávislosti, Ray posedával na pláži a uviděl starého kámoše. "Vypadáš skvěle," povídá mu, "jak to, že jsi tak zhubnul?" - "Bral jsem LSD. A nejím," odpověděl Morrison. "A cos celou dobu dělal?" - "Spával jsem u kámoše na střeše, kouřil jsem trávu, bral LSD a skládal písničky." Po chvilce naléhání nesměle zazpíval Moonlight Drive: "Pojďme plavat k Měsíci..."
Nadšený Manzarek měl najednou, poprvé v životě, plán. "To je ono, řekl jsem si: založím rock'n'rollovou kapelu s tímhle zábavným a chytrým klukem, co píše úžasný texty!" Svěřil svůj plán přítelkyni Dorothy a ta mu na to řekla: "Nevím, jestli to bude dobrá muzika. Ale sluší vám to!"
Jim už měl i název. The Doors - podle citátu Williama Blakea a podle meskalinových zápisků Brány vnímání Aldouse Huxleyho. Ale neměl ještě sebevědomí rockového frontmana. Bubeník John Densmore byl po první společné zkoušce na pochybách: "Měl přirozený talent, ale byl hrozně nesmělý. Říkal jsem si: tohle není nový Mick Jagger."
V sestavě chyběl ještě jeden rozcuchaný element. Když Morrison slyšel nového kytaristu Robbyho, jak slajduje bottleneckem uříznutým z flašky od šampusu, chtěl mít ten zvuk v každé písničce. "No dobře, tak ne v každý, ale ve spoustě!"

RAY MANZAREK: VLAJKONOŠ ZA KLÁVESAMI

Nejslavnější rockový klávesista byl o čtyři roky starší než Morrison, o sedm než Krieger. To on byl motor kapely. Houževnatý, ambiciózní a přesvědčivý. Utopistický intelektuál z polské rodiny (původním jménem Manczarek), z jižního předměstí Chicaga, kde se chudinská Evropa míchala s černou Amerikou. Začal na klasice (chodil na lekce k "drobnému německému pánovi") a přešel na jazz. Ve svých sólech citoval Thelonia Monka i Johanna Sebastiana Bacha. A není divu, že právě on kapele představil Kurta Weilla a opilecký Alabama Song. Jeho Vox Continental zněl transcendentně jak kostelní varhany a levou rukou schizofrenicky odťukával primitivní a zemité basové linky na Fender Rhodes.

ROBBY KRIEGER: ELEKTRICKÉ VLASY, ELEKTRICKÁ KYTARA

V LA Times napsali: "The Doors jsou vyhublá čtveřice se zajímavým originálním zvukem, ale snad nejhorší pódiovou prezentací, jakou si dokážete představit. Zpěvák intonuje se zavřenýma očima, pianista se hrbí nad klávesami, jako kdyby z nich chtěl vyčíst tajemství, bubeník je ztracený ve svém vlastním světě a kytarista náhodně bloumá po pódiu."
Kytarista hrál jak v transu. Když se ho ptali, na co při tom myslí, odpověděl, že na rybičky v akvárku. Chlapec z bohaté rodiny leteckého inženýra. Před Doors učil flamenkovou kytaru, pak propadl elektrice. Stal se průkopníkem kvílivého bottlenecku a orientálních ladění. Moc nemluvil, zato psal písničky. Jeho byly ty slunečnější, melodičtější a popovější: Light My Fire, Love Me Two Times, Touch Me, Love Her Madly, Spanish Caravan. Někdy vyloženě přeslazené, jako Tell All The People nebo Wishful Sinful. Nevadí mu, že zůstal v Jimově stínu: "Když už mám být v něčím stínu, nemohl jsem si vybrat nikoho lepšího než Jima."


Obrazek

JEDEME NA HADOVI

První kontakt s Doors je dneska stejně šokující jako před čtyřiceti lety. Proč hrajou tak divně?
Žádná basa, žádný groove, kterého byste se mohli snadno chytit. Kytarista vybrnkává dlouhatánskými nehty. Trsátka? Na co? Klávesista se sem propadl z jiného století a jazzové exploze hyperaktivního Densmorea mají daleko ke klasickému rockovému ta-ta-ta. Doors byli crossover ještě předtím, než to slovo vzniklo. Narkotické blues, erotický rock, neurotický jazz, ale i bossanova a flamenco. To se dá těžko kopírovat. "Naše hudba je jako nejistota," říkal Jim, "jako někdo, kdo není úplně v pohodě. Někdo, kdo hodně ví, ale pořád si není jistý." Tajemství, vzrušující území mezi láskou a smrtí, zlověstné zjevení.
Úspěch v hitparádě Doors potěšil, ale nepřekvapil. "Tušili jsme, že to dokážeme," vzpomíná Manzarek, "a když se to stalo, řekli jsme si: JO! Teď už je možné COKOLI. Musíme si vysnít něco dalšího. Budeme pořád hrát rock'n'roll. Pak budeme dělat filmy. A politiku!"
Místo toho začali bydlet na letištích, na pódiu a ve studiu. Pokořili hipísácké San Francisco. Morrison vyslal zprávu květinovým dětem. "Diváci mu dávali kytky a on mi je strkal pod paličky. Hystericky se smál, protože věděl, že nemůžu přestat hrát. Musel jsem ty sedmikrásky rozmašírovat," vypráví Densmore.
Druhé album Strange Days kritici vychválili ještě víc než debut, prodeje ovšem nebyly tak oslnivé. Třetí Waiting For The Sun (1968) odpálil hit Hello, I Love You, který byl výsledkem soustředěného úsilí o další hit a zklamal fanoušky "temných" Doors. Šuškalo se o úpadku. Morrisona ubíjely diktátorské móresy producenta Rothchilda (protiválečný singl Unknown Soldier se nahrával na stopadesátkrát!). Chodil do studia zlitý v doprovodu své alkoholické suity (převážně spolužáci z filmové školy).
Ale na pódiu byl jako doma. Novináři ho viděli jako "misionáře apokalyptického sexu" a "prokletého básníka". Čím větší byla stage, tím víc se předváděl, tím hlasitěji deklamoval své básně. Byl první, kdo zkusil stage diving. A první, koho zatkli přímo na pódiu. Jak poznamenal kytarista: "Morrison byl jediný frontman, který opravdu věřil tomu, co dělá. Nebyl to chlápek, co odzpívá svoje, a pak si doma sedne k televizi. Jeho život byl to, co předváděl při koncertě. Když jsme hráli, mohlo se stát COKOLI."

 

JOHN DENSMORE: TORNÁDO NA PLOŠINĚ

Bubeník se na COKOLI netěšil tolik jako publikum. Bál se Morrisona a bál se o něj: "The End - už to byla smlouva na smrt." Klade si za vinu to, že ho nezachránil, že mašinérii kolem kapely včas nezastavil. Na druhou stranu: "Kdybych to zastavil, nikdy bych si nezahrál v Riders On The Storm nebo Roadhouse Blues." Během nahrávání Waiting For The Sun s tím seknul a "odešel ze skupiny". Vrátil se druhý den, nadechl se a zeptal se: "Tak, na čem děláme dneska?" Nikdo se mu nevysmíval, nikdo nic neřekl. Bylo zvykem všechny problémy, Jimovy i ostatních, ignorovat. "Ray říkal, že jsme se nikdy o ničem nebavili pořádně do hloubky, protože naše muzika byl tak cenná a křehká, že jsme se úzkostlivě vyhýbali hádkám."
Producent Rothchild oceňoval Densmoreův smysl pro drama. Densmore se nakonec stal uznávaným divadelníkem a spisovatelem. Rodák z L.A. začínal v pochodových bandech, pak přesedlal na jazz, pak ho Ray přivedl do Doors. Sám o sobě říkal, že "opatřil Jimova slova rytmickým komentářem". Přiznává, že žárlil na Jimův talent. Taky chtěl být vidět, a proto vždycky hrával na vyvýšené plošině.

HRA S OHNĚM

"Probuďte se!" řval Morrison na publikum. Měl na paměti slova divadelníka Antonina Artauda: "Spí. Nevědí to. A já je chci probudit z letargie, do které se dobrovolně ponořili." Doors už hráli pro desítky tisíc lidí a Morrison si s nimi chtěl pohrát. Vysávalo ho to čím dál víc.
"Končím," řekl jednou na schůzce v centrále Doors. "Dej tomu ještě půl roku," kontroval Manzarek, "jestli to nebude lepší, rozpustíme to." Zpěvák souhlasil. "Ray kapelu dotlačil k tomu, aby hrála déle, než měla. A Jim se likvidoval," míní dnes Densmore.
Brzy následoval neblahý incident v Miami (viz box) a soudní proces kvůli údajnému obnažení. Doors byli rázem tabu. Nikdo nechtěl pořádat jejich koncerty, nikdo je nehrál v rádiu. Nepřijeli na Woodstock. Zpívat "otče, zabiju tě" bylo v pořádku, rozepnout kalhoty ne. Amerika.
Skupina byla v absurdní pozici: byli lynčováni jako perverzní démoni, a přitom jejich čtvrté průměrné album The Soft Parade (1969) bylo převážně neškodné, přikrášlené nadýchanými smyčci.

JIM PODRUHÉ: VELKÝ SPÁNEK

Šaman už viděl, co potřeboval, a mohl oslepnout. Po létech, kdy do sebe naházel všechny drogy, co sehnal, přesedlal na chlast. Dokázal přepít každého. Místo básní recitoval oplzlé vtipy. "Mí vrstevníci teď všichni berou prášky. Ale já jdu vždycky proti proudu. To nejrevolučnější, co můžete udělat, je pít ohnivou vodu. Chlast je pro mě jako mateřský mlíko." Snažili se ho zastavit, aby kapela mohla fungovat. "Nedalo se s tím nic dělat," říká Krieger. "Najali jsme si lidi, aby mu domluvili a odvedli ho od pití - a on je odtáhl a opil."
Sex idol ztloustnul, nechal si narůst vousy a chlastal dál. Ne první ligu, ale mistrovství světa. "Říká se, že bude navždycky idol, protože mu bude pořád dvacet sedm. Ale když jsem ho viděl naposledy, vypadal na šedesát sedm," napsal Densmore.
Jim do Paříže odjel na neurčito, ale tiše počítal s tím, že se k Doors vrátí. Oni taky. Nikdo pořádně neví, co vlastně v Paříži dělal - jeho kosmická družka a de facto manželka Pamela Courson ho přežila jenom o tři roky a ostatní se neshodnou. V nejistotě začínají mýty (a to Morrison dobře věděl). Psal, nebo nepsal? Chtěl žít, nebo umřít? Víme, že v Paříži dostal chřipku a astma. To, že kouřil jednu cigaretu od druhé, mu zdraví nevylepšilo.
3. července, rue Beautreillis, dům číslo 17. Pamela našla bezvládného Jima ve vaně. Zástava srdce, tak zněla oficiální zpráva. O pár dní později spočinul na pařížském hřbitově
Pere-Lachaise.

 

Obrazek



zdroj: http://www.rockandpop.cz